Proč ten čas tak letí

2. prosince 2018 v 22:06
Nevím jestli to přijde jenom mě, ale čím jsem starší, tím více mi připadá, že čas utíká čím dál více rychleji. Svým způsobem asi za to může okolní prostředí, koneckonců v Praze se pořád spěchá a není tak pomalu čas na trochu klidu. Ještě před nedávnem jsem si dělal řidičák na motorku a těšil se na svojí první dovolenou u moře, ale najednou je první advent a za 22 dní Vánoce.

Poslední měsíc se cítím opravdu unaveně, což mi značně stěžuje mou práci, jelikož na ní nemám vůbec náladu. Nevím jak dlouho to bude ještě trvat, ale nejspíš už se na mě podepsalo tří leté truchlení a bezmoc, že nemám vedle sebe někoho, kdo mi plně vynahradí Káťu, které jsem zaháněl prací, abych přišel na jiné myšlenky. Tento rok už je to sice malinko lepší, alespoň v tom, že jsem si určil některé věci, kterými jsem si udělal konečně radost. Koneckonců nemá smysl syslit peníze, když je můžete investovat do sebe, což je stoprocentně lepší, než je investovat do někoho, kdo si to nezaslouží. Příští rok bych už konečně rád udělal za vším velkou tlustou čáru, ale nevím jestli se mi to už konečně podaří. Značný posun v mém životním boji způsobili hlavně moji přátelé, kteří drží vždy při mě a podporují mě, bez nich bych se nejspíš nikam neposunul a seděl zavřený doma. Nemáme na sebe sice už tolik času jako dříve, ale o to víc se vždy na ně těším i když mě často mrzí, že už to není jako dříve. V poslední době mám hodně nostalgické nálady, neustále si prohlížím staré fotky a videa a říkám si, proč to nejde sakra vrátit. Řada z nich už má své partnery, někteří dokonce už i rodiny a já jsem rád možná víc než oni samotní, protože nikomu bych to nikdy nepřál víc než právě jim.

Často přemýšlím nad tím, jaké to vlastně bude, jestli potkám i já nějakou slečnu, která změní můj svět. Kolik jí bude, jak bude vypadat, bude to češka, bude to studentka nebo pracující, bude to blondýna nebo bruneta? Tím že už dlouhou dobu bydlím sám, jsem se od společného soužití celkem odprostil, proto se tedy hlavně bojím toho, abych dokázal vedle sebe mít někoho každý den v jednom bytě. Jsem zvyklý na samotu, zvykl jsem si plánovat vlastní program, když potřebuju zůstanu déle v práci a nikdo se po mě neshání, když chci seberu se a jedu na druhý konec republiky. Všechno má svá úskalí a i když bych rád poznal konečně někoho, kdo mi bude dělat šťastnějším, se nyní bojím toho, aby z toho nebylo nakonec jedno velké sklamání.

Život přináší spoustu těžkých situací a rozhodování, ale já už z toho začínám být unavený a to mi bude teprve 25 let. Vím že jsou na tom lidé hůře než já, ale když je človek na všechno sám, stane se z něj zkrátka trochu ješita...

 

Co bylo, co bude?

13. listopadu 2018 v 21:20
Máme tu jedny z posledních, podzimních dnů, které je potřeba si ještě užít. I přesto, že už třetím rokem proplouvám životem sám, si tyto dny snažím nyní kompenzovat alespoň na mašině. Není to sice lepší, než se s někým procházet ruku v ruce po českých končinách, nicméně jako částečná náplast mi to zatím stačí a já tak alespoň tolik nemyslím na minulost. Ačkoliv jsem poměrně fyzicky, ale také psychicky vysílený z práce a stěhováním chalupy, si vždycky najdu čas na projížďku, kde si dobíjím baterky na další smršť negativních faktorů, které mě sráží na kolena.

V posledních týdnech jsem se pořádně neprospal ani nepamatuji, proto nechápu, kde se všechna ta energie ve mě ještě bere. Už několik lidí mi řeklo, že se mám vlastně nejlépe a že vypadám šťastně, ale já se přitom tak necítím. Nikdo z nich nepocítil jaké to je být na všechno sám, buďto mají partnery a nebo rodiče, které je opečovávají. V nejlepších případech mají někteří jedinci oboje. Odstěhovat se do Prahy bylo sice moje rozhodnutí, bylo to tedy hlavně kvůli Kátě, ale také proto, že sem se chtěl osamostatnit. To že budu osamocený už pomalu 4 léta, mě v té době vůbec nenapadlo. Pořád mi něco uvnitř říká, ať to ještě nevzdávám, ať ještě zatnu zuby a zkusím vydržet. Jak dlouho ale budu muset ještě čekat? Dva, tři, čtyři roky, nebo dokonce několik dalších let? Na prstech jedné ruky už zachvíli dokáži spočítat, kolik mi zbývá do třiceti. V tomhle věku už bych měl pomalu budovat vlastní domov a rodinu a ne trávit čas nad tím co vlastně večer budu dělat. Vím že spousty lidí je na tom ještě hůř, ale problém je ten, že já prostě nechci spadat do té spousty, nicméně se mi stále nedaří najít tu pravou. Tu pravou, která mě dokáže zbavit špatných myšlenek a nepřidělávat mi další starosti.

Už několik dní se mi občas rodí v hlavě myšlenka, zdali se mám vrátit zpátky, vykašlat se na nastartovanou kariéru, vrátit se do původního života. Naši mě neustále lanaří k sobě domů, ale já zase nechci ztratit svoje soukromí a soběstačnost. Pohybuji se pořád v začarovaném kruhu, neustále si to vysvětluji tak, že už jsem asi dlouhou dobu a sám a šplouchá mi zkrátka na maják. Bohužel mi ale osud nepřeje a já tak ještě nepoznal holku, která by měla o mě rovněž zájem jako já o ni. Pár pokusů o "dohození" ze strany kolegů už bylo, nicméně vždycky to skončilo na bodě mrazu, jelikož jsme si pokaždé tak nějak oboustranně nesedli. Dokonce už jsem poklesl i k online seznamkám, ale z cca padesáti oslovených mi odepsala pouze jedna jediná a ta se navíc nyní také odmlčela. Doba se zkrátka poměrně změnila a já už jí nejspíš nestihl doběhnout, proto teď budu trpět a neustále doufat, že se to jednou obrátí v dobro...

Už je tady zase TO období

29. září 2018 v 11:01
Léto už máme opět u konce a mě nyní opět začíná smutné období, které pro mě poslední tři roky není vůbec lehké. Začínají se mi pokaždé vracet vzpomínky z posledních dnů, který jsem mohl trávit s Kačkou. Letos už to sice není tak intenzivní, nicméně stále se mi tam promítá, obzvlášť když nyní jezdím pomáhat se stěhováním naší prodané chalupy, jelikož ještě než se rozdělily naše životy, prodávali chalupu zase oni. Vím, že to tehdy nesla těžce, stejně jako já těžce nesl, že už tam s ní nebudu moci trávit večery. Tak moc jsem tehdy toužil vyhrát ve sportce a koupit jí tu chalupu zpátky, abych mohl zase vidět ten její spokojený výraz a dostat od ní tu nejsladší pusu a objejí. Bohužel se mi doposud nepodařilo našetřit ani na vlastní bydlení, takže můžu jen dál žít v představách aneb co kdybych náhodou vyhrál.

Poslední slunečné dny, mě alespoň dokáží potěšit projížďkou na nové mašině. Nevím proč, ale pořád mě to táhne na místa, kde jsem s Káťou trávil nejvíce času. Jak tak občas sleduju na facebooku nebo instagramu ty fotky spokojených párů, říkám si, jak bychom asi dneska vypadali my. Kdybych alespoň nebyl přepracovaný, dokázal bych tyhle myšlenky odbourat prací. Teď jsem se však dostal do režimu hybernace, kdy moje tělo pracuje na padesát procent. Často tak končím v posteli a přemýšlím... Přemýšlím nad životem, co jsem zažil, kde jsem byl, co jsem udělal špatně a napravil. Všichni mě mají za největšího borce a snaží se mi vyrovnat, ale já jsem přitom troska, co život nežije, ale pouze se snaží přežít.

Občas si připradám jako mimoň, protože neznám člověka, který by žil takovým "naprd" životem jako já. Každý mi trvdí jak bych mohl mít milion holek lusknutím prstu, ale já je nemám. Takže přeci jen je možná nějaká chyba ve mě...
 


Jednou sám, navždy sám...

26. září 2018 v 1:00
Uplynula poměrně dlouhá doba od posledního článku, což mě opět donutilo ze sebe dostat další kupu emocí a příběhů, které mě za poslední měsíce potkali. V předešlém článku jsem zmiňoval svoje trable s jednou známostí, která mi tak trochu víc dělala v hlavě zmatek. Naposledy jsme se viděli tuším někdy ke konci zimy, následně pak víceméně neproběhla žádná vážnější konverzace, vlastně jsem o prázdninách z facebooku zjistil, že si našla fitnes trenéra. Jeikož mi tak nějak došlo, že ze mě dělala celou dobu s prominutím debila, jsem usoudil, že bude dobré s ní absolutně ukončit kontakt. Následovalo tedy zablokování na všech sítí, přes které jsme byli spojeni a projistotu také telefonu. Možná si říkáte, že jsem blázen, ale v tu chvíli, kdy jsem to uviděl ve mě vybuchl granát. Můžu si tak zapsat za uši další zklamání, které mě už tak trochu demotivovalo a nyní si říkám, jestli vlastně stojím za h*vno já, nebo ty holky...

Když už jsem se pomalu oklepal z posledního šoku, zkoušel jsem ještě jednu holčinu z vedlejšího oddělení se kterou jsme si celkem rozumněli, nicméně byla starší. A to byl zase kámen úrazu. Což o to, já s tím problém nemám ba naopak, se staršíma si rozumím víc, než s mladšíma vrstevnicema. Bohužel 95% starších holek to mívá naopak a tak se do vztahu s mladším klukem dvakrát nehrnou. Doufal jsem alespoň, že by si chtěla vyhodit z kopýtka na plánovaném team buildingu a tak jsem jí jako pravý gentleman nabídl také místo ve svém autě, na což přistoupila, nicméně chtěla vzít i svou kamarádku, takže "intimčo" se nakonec v autě nekonalo. Vlastně by se nekonalo ani kdybychom jeli sami, jelikož si týden před team buildingem našla nového šamstra. Úsměvné na tom bylo, když se pak pochlubila, že je vlastně o 2 roky mladší. :-) Co to znaméná? Další "OUT" pro mě.

Poslední zklamání jsem si vlastně už ani tolik nebral. Nevím jestli to je tím, že už jsem si na to zkrátka zvykl a nebo protože jsem si našel nový koníček. Začátkem prázdnin jsem si usmyslel, že chci mít motorku. Proto jsem začal ihned s kurzem a ke konci srpna si vyzvedával nový řidičák. Následně jsem se odebral na týden do Řecka (poprvé u moře!!!) a po návratu převzít objednanou funglovku od Hondy. První dva zářijové týdny pro mě tedy byly asi možná jedny z nejlepších dnů v mém životě. Na pár týdnů se nyní zabavím na motorce a co bude pak, to už ví jenom bůh.

Zda-li potkám konečně tu pravou, nebo zůstanu další rok sám nechci možná ani raději vědět...

Jak na nový rok, tak po celý rok?

7. ledna 2018 v 1:19
Jak jsem již nakousl v minulém článku, ledy se stále s mou starou známou nepohly, spíše bych si troufl říct, že zase přimrzly k ledovci. Od našich posledních radovánek zůstalo vše na bodu mrazu, což mi opět udělalo v hlavě strašný guláš. Po tom všem jsme se viděli asi už jen dvakrát. Jednou když jsem jí pomáhal se stěhováním do Prahy a podruhé zhruba pět minut před jejím domem, když jsem si jel vyzvednout půjčené nářádí. Potom jsme se oba na dlouhou dobu odmlčeli. Nechtěl jsem se jí už doprošovat, takže z mé strany už neodešla jediná zpráva, i když mi to neustále šrotovalo v hlavě. Jednou mi následně zavolala do práce, potřebovala s něčím poradit a navrhla, jestli bych nechtěl zajít na kafe. Souhlasil jsem a tak jsme se domluvili na neděli. Když však nadešel den, kdy měla po dlouhé době proběhnout naše schůzka, nenapsala ani zprávu, takže ze schůzky nakonec sešlo. Dost mě to naštvalo, ale zachoval jsem chladnou hlavu a shodil to ze stolu. Týden na to mi opět volala, ale už jsem jí to ze vzteku nezvedl ani následně nezavolal zpátky. Byl jsem zkrátka zklamaný, jak se zachovala a tak jsem jí to chtěl nechat sežrat i s talířem. Následoval zhruba další měsíc odmlky, přičemž mi pak sama od sebe napsala zprávu na messengera. Začala klasikou... Jak se mám a tak dále.... Nechtěl jsem dělat Dášu a tak jsem si s ní normálně psal, koneckonců jsem byl i rád, že mi sama od sebe napsala. Při naší rozprávce pak z ničeho nic napsala, že jí mrzí jak jsme to utli, což mi udělalo v hlavě ještě větší zmatek. Napsal jsem jí tedy jak jsem to ve skutečnosti viděl já a že mi taktéž mrzí jak to dopadlo. Chtěl jsem už mít na nový rok čistou hlavu a netrápit se zase kvůli holce stovky dní, tak jsem jí v kostce sdělil, že pokud v tom zkrátka nevidí budoucnost, bude lepší se od sebe izolovat, protože bych mohl dopadnout jako tehdy po rozchodu s Káťou. Na to už mi ale neodepsala...

Přišel čas Vánoc a já doposud neobržel žádnou zprávu. Chtěl jsem být alespoň kabrňák, tak jsem jí poslal SMSku s přáním k Vánocům, na kterou mi kupodivu odpověděla. Pak byl opět týden ticha. Celou dobu mi to vařilo v hlavě jako v papiňáku a tak jsem jí před Silvestrem napsal ještě jednu SMSku, jestli si nechce večer zavolat. Souhlasila. Když jsem celou dobu přemýšlel co jí vlastně mám říct, tak z hovoru nakonec opět sešlo, jelikož nemohla uspat malou. Zavolala mi až druhý den dopoledne, byla pořád někde v pohybu, takže se mnou mluvila za pochodu, což mi dost znervozňovalo a v podstatě jsem ani nedokázal dojít k tématu, jaké jsem s ní chtěl probrat. Bavili jsme se tedy prostě o kravinách a navíc asi jenom čtvrt hodiny, pak zase musela někam jít... Řekla mi jen že od té doby co bydlí v Praze, tak se sní každý chce v Ostravě stýkat, takže pořád někde lítá po kamarádech a kafíčkách... Zatnul jsem tedy obě pěsti a snažil se zachovat důstojnost. Zavolala mi opět až na Silvestra těsně po půlnoci, aby mi popřála. Rozumněl jsem jí "kulový", protože byla v centru Prahy s kamarádama, kteří se tam přeřvávali a do toho tam ještě bouchaly petardy... V každém případě jsem byl rád, že si na mě vzpomněla. Po Silvestru jsem jí napsal SMSku, jestli nechce někam zajet, měl jsem ještě k dispozici půjčené služební auto, tak jsem toho chtěl využít. Odepsala mi, že se k ní pojedou převléct odpoledne známý a pak jde s kamarádama na ohňostroj. Čekal jsem, že mi třeba pozve také, ale téhle zprávy jsem se bohužel nedočkal...

A tak jsem opět tvrdě ostrouhal svou tužku, se kterou můžu popsat svůj další, špatný list mého života.

Podzimní dýchánek

25. listopadu 2017 v 0:17
Po delší prodlevě jsem se opět dokopal k napsání dalšího článku, jelikož je to pro mě defakto i můj deník, který si občas pročtu a zavzpomínám na staré, dobré i špatné časy. Svým způsobem jsem asi pořád na stejné úrovni, nebo to alespoň tak pociťuji. Vzpomínky na Káťu už nejsou tak impulsivní, ale občas se zkrátka objeví, aniž bych to čekal. Jediné čím teď vlastně žiju je práce, ale díky té se už začínám cítit unavený. Ze začátku jsem se bál, že jsem se s nástupem do nové práce dost unáhlil, ale nyní začínám pociťovat i přes větší zatíženost, že si mě tam opravdu váží. Pokud můj elán nevyprchá moc brzy, tak se možná dočkám i povýšení. Nechci si však nyní dělat falešné naděje, proto to nechám zkrátka osudu a počkám co z toho nakonec vzejde.

Od práce jsem si nyní dal na týden oddych a vzal si dovolenou, kterou mi krásně prodloužil i páteční svátek. Rozhodl jsem se vyrazit k našim, což byl z počátku komplikovaný plán, jelikož jsem nyní bez auta. Naštěstí si dokážu vždycky nějak poradit a tak sem si zajistil auto od jednoho z našich partnerů, který mi ho zapůjčil na necelý týden, což mi bohatě stačilo. K rodičům jsem se nakonec dokodrcal kolem deváté hodiny večer, docela se mě lekli, jelikož jsem jim udělal překvápko. Ráno jsem vyrazil s tátou na chalupu nachystat dřevo, měl tam ještě schůzku s makléřem, protože se rozhodli ji zkrátka prodat. Zatím to tak nepociťuji, ale řekl bych, že až se najde vážný zájemce, bude to na mě mít špatný dopad. Strávil jsem tam nemalou část nejen svého dětství...

Večer jsem vyrazil za kamarádem, byli jsme domluveni, že pojedeme na koncert jeho oblíbeného zpěváka. Můj styl to úplně nebyl, ale co bych pro něj neudělal, přeci jen mi nejednou pomohl z mých depresí, které jsem měl po rozchodu s Kaťou. Jelikož jsme se vrátili k ránu, přespal jsem u něj a zároveň tam strávil skoro celou sobotu. Večer jsem ho ukecal, aby jel se mnou do bazénu, chvilku se zdráhal, ale nakonec se zlomil. Jeli jsme za kopečky do takových malých lázní, které jsou od našich půl hodiny cesty. Dorazili jsme tam nakonec po osmé večer, takže nám zbyli ještě necelé dvě hodiny na "cachtání" než zavřeli brány. Bylo to vlastně pro mě poprvé, co jsem se takhle večer láznil a musím říct, že to bylo naprosto famózní! Není nic lepšího než se brodit ve venkovním, vyhřívaném bazénu ve tmě a necelých 3°C, kde navíc měli výřivky a jiné atrakce. Tím že bylo pomalu před zavíračkou, tam nebylo ani moc lidí jako tam bývá přes den, takže jsme si tam mohli dělat vše co se nám zlíbilo. Po hodině jsem tam narazil celkem na pěknou holčinu zhruba v mém věku, se kterou jsme po sobě pokukovali, byla to češka, ale potom jsme s kamarádem zjistili, že tam je s nějakým starým dědou, a vzhledem k tomu, jak se k sobě měli asi nebyli příbuzní... Inu co dnešní holky neudělají pro peníze že? :)

Druhý den jsem vyrazil s kamarádkou na výlet. Jeli jsme spolu na jednu rozhlednu, kterou jsem tehdy objevil s Káťou. Míst na výlet je kolem spousty, ale já si zase zkrátka musím vybrat vždycky to, které mi jí bude připomínat. Dorazili jsme tam po třetí hodině, takže jsme se museli rychle dostat nahoru pěšky, než se setmí. Všude bylo plno sněhu, takže jsem chtěl zkusit jít jinou cestou, ale ta nás nakonec vrátila vždycky zpátky. Nezbývala tedy možnost využít staré dobré cesty na kterou jsem byl zvyklý, ta byla ale bohužel pokrytá minimálně dvaceti čísly sněhu. Měl jsem na sobě sice jenom tenisky, ale zdolal jsem to výborně. Cesta zpátky k autu byla už lepší, jelikož byla z kopce. Sjeli jsme tedy ještě na kafe a potom to rozpustili. Následující dny jsem strávil většinou doma, a večery s kamarády, kteří přijeli na pokec. Nestihl jsem sice objet všechno co jsem chtěl, ale myslím že jsem si i tak dostatečně užil podzimní dovču, ke které jsem se dostal téměř po roce. Trochu se odprostit od práce byla už potřeba.

Někteří z vás, kteří četli mé předchozí články si jistě říkají co se vlastně stalo s mou bývalou zákaznicí se kterou jsem tehdy randil a která se mi následně po naší poslední, prázdninové schůzce neozvala. Nakonec se ukázalo že chyba byla na technické stránce a tak jsem si to nevzal osobně a bavil se s ní dál. Měsíc po tom jsem jí pozval na grilovačku, zařizovala si tady bydlení a tak to přijala. V ten večer jsme zvládli asi dvě flašky vína, co následovalo potom si už dovedete asi představit. Chvilku tedy dělala nepříčetnou, ale potom se nechala zdolat. Druhý den jsme šli na brusle a potom jeli na výlet na Karlštejn. Bylo to pro mě v ten moment osvobozující, protože jsem se cítil opět tak jako dřív a nemyslel na minulost. Co však následovalo bylo pro mě velikým zklamáním...

Pokračování příště.

Můj život = Jedna velká ILUZE

30. dubna 2017 v 13:09
Od posledního článku se toho dost v poslední době změnilo. Jelikož jsem to už nemohl vydržet na své stávající pozici, začal jsem se poohlížet jinde. Shodou okolností mi na jednom z několika pohovorů dali zelenou, tudíž jsem mohl přistoupit k razantnímu kroku. Dát výpověď...

Velikým zklamáním pro mě bylo to, že moji nadřízení se mě nepokoušeli ani přemlouvat. Zkrátka se jen zeptali, jestli to beru jako definitivní rozhodnutí a během 5 minut jsem už seděl opět u svého stolu. Dost mě to udivilo, jelikož jsem tam za poslední rok a půl nechal svojí duši, svůj čas, svůj potenciál... Nicméně mě trochu utěšili reakce mých kolegů a zákazníků, kterým jsem tuto "novinku" oznámil.

Rozhodnutí to pro mě nebylo jednoduhé, obzvlášť z toho důvodu, že už jsem se adaptoval do cizího prostředí a spolupráce s kolegy a hlavně zákazníky byla vynikající. Za největší ztrátu jsem pak považoval ukončení spolupráce s jednou zákaznicí z moravy se kterou jsem dá se říci denně v kontaktu. Oblíbil jsem si jí tam ze všeho nejvíc a myslím si, že právě kvůli ní jsem tam dokázal zůstat celou tu dobu. Po telefonu měla podobný hlas i vyjádřování jako Kačka a tak jsem si jí tímto způsobem tak trochu nahrazoval. Spolupráci jsme navázali zhruba ve druhé polovině loňských prázdnin a za tu dobu jsme si vytvořili kamarádský vztah. Nikdy jsme se předtím neviděli a tak mě napadlo, že když už jsem podal výpověď, mohli bychom to napravit...

Týden na to jsem jí tento nápad představil a kupodivu souhlasila. Už od samého počátku jsem si tak trochu průběžně zjišťoval o koho vlastně jde, první samozřejmě přišel na řadu Facebook. Vizuélně se mi na fotkách líbila, stejně jako svým vyjadřováním a hlasem po telefonu. Trochu mě zarazilo to, že už má malou holčičku, ale zanedlouho na to jsem se dozvěděl od kolegy, že s ní žije sama. Její otec žije v Praze a tak pro ní nebyl problém přijet sem na víkend a poznat se se mnou osobně. Domluvili jsme se tedy na tento víkend, kdy se zrovna v sobotu konala jedna akce, abychom to naše osobní shledání a vlastně celou tu naší skoro roční spolupráci řádně zapili. V týdnu mi dala ještě informaci, že se do Prahy chystá už ve čtvrtek, s tím že bychom se mohli shledat v pátek a někam zajít, proti čemuž jsem neměl námitek. Ještě ten den jsem jel do obchodu koupit nějaké víno a čokoládu, aby nejela zpátky s prázdnou. Přikoupil jsem i nějakou hračku pro její malou. Jelikož byla ještě na mateřské, musela jí kolikrát brát ssebou do práce, takže jsem kolikrát slyšel v telefonech její pláč. Inu bylo mi jí i trochu líto, když se místo ní musí věnovat práci, aby měli co jíst...

V den shledání jsem byl trochu nervózní, nevěděl jsem co si s ní mám vlastně povídat, hodně věcí jsme už probrali za tu dobu po telefonu. Navíc jsem byl hlavně zvědavý, jak vlastně opravdu vypadá, jestli to je ta holčina, kterou jsem si tehdy našel na Facebooku. Posledních pár minut před shledáním to ze mě nakonec nějak vyšumělo, šel jsem do toho prostě střemhlav. Shodou okolností se byt jejího otce nachází asi 900 metrů od mého bytu, takže cesta k ní mi zabrala ani ne 3 minuty. Už pomalu vycházela ven a šla rovnou k mému autu. Nasedla si dovnitř, podala mi ruku a rovnou nabídla tykání. Na živo vypadala úplně jinak než na fotkách, byl jsem z toho trochu zaskočený, protože se mi opravdu líbila a já zase po dlouhé době zažil ten pocit, který se mi tak zdánlivě vyhýbal. Po několika vteřinách jsem se oklepal a předal jí dárky co jsem ssebou přivezl. Byla z toho trochu vyvalená, asi pro to, že ona pro mě nic neměla, nicméně mi za ně poděkovala a šla si je odnést domů. Následně si nastoupila zpět do auta a zeptala se co tedy podnikneme. Ráno jsem jí psal SMSku ať se rozmyslí, jestli chce někam do centra nebo zajedeme do nedaleké restaurace, kterou jsem pár dní před tím našel na internetu a podle hodnocení byla jedna z nejlepších. Tvrdila, že jí je to jedno a tak jsem na ní s úsměvem naléhal ať se sama rozmyslí kam chce, že jí vezmu kamkoliv. Rozhodla se tedy nakonec pro variantu číslo dvě. Zaparkovali jsme na nedalekém sídlišti a zbytek došli s deštníkem pěšky. Cestou z ní nějakým způsobem vypadlo, že naše sobotní akce se asi nezůčastní, jelikož ráno jde na firemní akci a poté jí zemřel nějaký příbuzný, takže neví co bude, ale ať si s tím nelámu hlavu, že to nějak ještě vymyslí. Byl jsem z toho trochu zklamaný, nicméně jsem to nedával na sobě nijak extra znát. Při vchodu do vnitř mi tak trochu spadl kámen ze srdce, že jsem vybral dobře, líbilo se to tam jak mě tak jí. Usedli jsme ke stolu a vybírali něco k pití, navrhla mi víno ale pak se zarazila nad tím, že jsme vlastně přijeli autem. Řekl jsem jí, že to není problém, auto necháme tady a zpět dojedem autobusem a ze zastávky dojdeme pěšky. Pousmála se a začala tedy vybírat z nabídky vín. Když jsme si vybrali a objednali víno, přešli jsme k jídelnímu lístku. U toho jsme se pozastavili, jelikož jsme rozpoutali tak neskutečně dlouhou konverzaci, chudák číšnice za námi chodila každých 10 minut, zda-li už máme něco vybráno. Nakonec jsem tedy naší konverzaci nachvíli pozastavil, abychom mohli konečně vybrat něco k jídlu a nezdržovali tak místní personál.

Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolik minut celkově jsme my dva dokázali něco neříkat. Tak suprový večer jsem opravdu dlouhou dobu nezažil, navíc jsem se vedle níc cítil opravdu skvěle, uvolněně. Z velké části jsme řešili problematiku ohledně práce, hlavně tedy proč odcházím a zbytek času padl na takové to osobní oťukávání. Velkým potěšením pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že s velkou pravděpodobností budou přecházet ke konkurenci, kam jsem se já právě dostal. Teď je už jen otázkou, zda-li bude opět spadat pod moje křídla. Než jsem se nadál bylo po půlnoci a z restaurace nás už pomalu vyháněli. Trochu mi to mrzelo, ale na druhou stranu to bylo i dobře, ráno měla mít tu firemní akci a navíc šlo vidět, že je už unavená. Začali jsme tedy řešit, jak se dostaneme domů. Chtěla jet přes UBER, ale nakonec nám jel noční autobus a tak souhlasila. Šel jsem jí následně doprovodit až domů, máme tu sice klidnou část ale člověk nikdy neví... Navíc jsem chtěl ještě chvilku strávit s ní, když už za mnou přijela z takové dáli. Chvilku jsme ještě strávili před domem jejího otce, lákala mě abych šel na tu akci s nimi, mělo se jednat o nějaké cvičení. Z toho jsem se snažil s úsměvem vykroutit, jelikož po několika sklenkách vína, bych tam asi jen ležel jako vyvrženej vorvaň. Řekla, že mi ještě ráno napíše a rozloučili jsme se...

Ráno jsem se probudil a hned kontroloval telefon, nebyla tam ale žádná zpráva. Nechal jsem to tedy být, šel se nasnídat, sjel pro auto a následně ještě něco dělal na počítači. Kolem jedné jsem jí napsal jak je na tom, jelikož jsem čekal, že ještě půjdeme na tu akci. Zhruba po půl hodině mi odepsala, že to teprve balí a jedou se najíst. Říkal jsem si tedy, že je stále do večera času dost a nijak to nebudu hrotit. Když už ale padla 5,6,7 hodina stoupala moje nervozita, byl jsem naštvaný, jelikož se mi už neozvala a já měl koupený lístek, navíc jsem se celkem na to celou dobu i těšil. Do dnešního dne nemám žádnou odpověď, takže už zkrátka nevím co si mám o tom myslet.

Když už jsem se pomalu začal dostávat ven z jeskyně, opět mi někdo zaterasil cestu balvanem...

Co bylo? Co bude?

15. února 2017 v 20:36
Po dlouhé době jsem se konečně dokopal k dalšímu článku. Nemám to v poslední době vůbec jednoduché, ale je čas opět ze sebe vypustit trochu páry. Takže čím bych tak mohl začít? Za poslední dva měsíce se toho odehrálo spousty, avšak já už řadu věcí vypustil z hlavy, protože jí mám zkrátka přetíženou. Mít 3 práce je opravdu nálož a sám nevím, co mám dělat dříve. Jednu výhodu to ale má, nezbývá mi tolik času myslet na Káťu. Z hlavy se mi jí však nepodaří dostat snad nikdy. Možná si řeknete že jsem hlupák, ale na její narozeniny jsem jí nechal poslat puget růží do práce. Poděkování jsem se samozřejmě nedočkal, jelikož jsem si to při naší poslední konverzaci po WhatsAppu pořádně po... A tak stále usínám každý večer pouze s polštářem, který jsem od ní tehdy dostal k svátku.

Jakoby toho nebylo málo, problémy nastaly i po pracovní stránce. S nástupem nového vedoucího začaly samé nepříjemné změny, které já prostě neustávám. Z toho důvodu se nyní začínám poohlížet po jiných firmách. Tento týden budu absolvovat již jeden pohovor, další týden také. Pevně doufám, že si dokážu konečně najít praci, která mě bude naplňovat a samozřejmě bude dobře placená. Na druhou stranu jsem z toho celý nesvůj, nechci se zase loučit s lidma se kterými jsem se tam za ten rok skamarádil. Někdy však prostě není na výběr. Opět jsem byl zkrátka snílek, který si najivně myslel, že bude všechno oukej a za svojí dobře odvedenou práci dostane dobře zaplaceno a pochvalu k tomu. Nedočkal jsem se samozřejmě ani jednoho.

Tyhle všechny okolnosti mě akorát dovedly k ještě větší nervozitě. Kolikrát se nachytám, jak jsem na ostatní nepříjemný a pak si doma říkám, proč jsem to vlastně udělal? Jednám zkrátka bezhlavě a neuvědomuji si případné následky. Neustále si kladu otázky, jak já tohle všechno dokážu ještě dlouho snášet? Jestli budu někdy zase happy? Jestli budu žít už nadosmrti sám nebo se dokážu přes to všechno přenést a začít nový vztah, nový život? Možná jen marně doufám, že se všechno obrátí k lepšímu, Káťa se ke mně vrátí a budeme žít šťatně až do smrti. Takový happy end by pro mě byl nejlepší. Šance že to tak dopadně je však jedna ku bambilionu. Jak se mám sakra bavit, když mám v hlavě takové blbosti. Jsem pár let po škole a už jsem na dně... Nechci ani raději vědět co bude následovat...

338 dní v tahu?

5. prosince 2016 v 0:47
Ačkoliv tomu nemůžu uvěřit je to tak. Už jen 28 dní a bude to rok co jsem poprvé překročil práh ve svém bytě v Praze. Bute to rok promrhaného života? Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem se v podstatě nikam dál neposunul, akorát jsem spadl ještě do větší propasti. Propasti, ze které se dokáže člověk dostat jen těžko. Je opravdu těžké být na všechno sám a nemít při sobě žádnou oporu.

Nejhorší na tom je, že už nedokážu nikomu věřit. Každý je pro mě poskrvrněný. Věřím jen sám sobě a velkou většinu myšlenek si nechávám pro sebe. Už se mi nechce chodit ani do společnosti, když mě někdo nabádá ať jdu na pivo. Vánoční večírek? Ten půjde absolutně mimo mě...

Co je to kruci se mnou?! Takový sem nikdy nebýval. Možná že moje tělo stávkuje, vyhořel jsem? To je otázka, kterou si teď pokládám téměř pořád. Mít 3 práce na krku je opravdu zátěž, ale já zkrátka potřebuju vyhnat ty vzpomínky z minulého roku z hlavy! Zatím však bez úspěchu...

Kdyby se tak dalo vrátit všechno zpátky. Shodit to ze stolu. Žít zase jako člověk. Nahánět holky, věřit si. A hlavně se zase dokázat úpřímně usmát. Jestli se nedokážu sebrat, skončím pěkně blbě... Nemůžu se přeci věčně potulovat po Praze sám. Chci mít někoho po boku, ruku v ruce chodit po městě a být šťastný. Potřebuju ale ze sebe dostat ten blok, jinak to zkrátka nepůjde. Vůbec nechápu jak mě někdo mohl tak poznamenat...

Konec prázdnin

25. listopadu 2016 v 10:24
Moje dovolená se již pomalu chýlí ke konci. Nebyl jsem na horách ani u moře. Rozhodl jsem se jí zkrátka odbít v rodilých končinách. Působí to tady na mě trochu depresivně i po tom roce co jsem vypadl. Moc tomu nenapomahají ani pofidérní vztahy mých kamarádů. Celý týden jen dělám vrbu a poslouchám, jak je všechno na houby a co mají udělat. Připadám si jako houba nacucaná vším tím špatným. Taky bych občas potřeboval vyždímat, ale zkrátka mi to nejde. Dokážu a rád poradím, avšak svěřit se už je o dost těžší. Možná pro to se se mnou všichni tak rádi baví. Někdy si připadám už jako starý kořen a to mi ještě nebylo ani třicet. Moje myšlení se za pouhý, jeden rok přehouplo úplně jiným směrem. Už to vnímá i moje okolí a nejedna kamarádka mi sdělila, že jsem strašně za tu dobu dospěl. Možná je to dobře, možná teď budu o něco odolnější, vyrovnanější, ale to ještě nejspíš nějaký čas potrvá. V hlouby srdce a duše mám stále velké šrámy, které tohle všechno zapříčinily. Jsem zvědavý jak tohle všechno dopadne, co přijde a co bude... A hlavně, budou na mě někdy rodiče pyšní, že jsem v životě něco velkého dokázal? Čas utíká strašně rychle a bohužel nejde zpomalit. Svou závislostí na práci přicházím nejen o nové zážitky, ale také o kamarády. Z tohoto si můžete vzít názorný příklad, jak dokáže jeden člověk ovlivnit druhého. Je pravdou, že člověk neustále čelí ruzným úskalím a tím si postupně buduje svojí imunitu, druhá věc však je, jak se s tím každý jedinec dokáže vypořádat. Od Káti se mi do hlavy vštěpily dvě věty, podle kterých se řídím dodnes. I když ani jedna nezní moc líbezně, dokázaly ve mě svým způsobem vybudovat imunitu pro příští vztahy. Pokud tedy ještě nějaké budou... První věta zněla, že člověk není monogamní. Tím se mi snažila nejspíš naznačit, že nikdo nedokáže milovat pouze onoho druhého pocelý život. V životě potkáváme spousty nových lidí, kteří se nám mohou líbit nebo nás svádět. Někdo se dokáže udžet, ale takových případů bývá jen opravdu malá hrstka. Nikdo nám zkrátka nedá záruky, musíme vždy počítat s nejhorším... S tímto názorem úzce souvisí i druhá věta, že hrany se časem otupí. Ano, dává to smyl. Jen si to představte. Na začáku by jste se láskou div nesežrali, avšak postupem času se od sebe začnete pomalu, nevědomě oddalovat. Však už o tom zpíval i zpěvák Petr Lexa ze skupiny Slza. No vzpomeňte si přeci na refrén jedné z jeho písniček, čím blíž jdu k Tobě, tím jsi dál... Každý vztah má několik fází, vyjmenovávat je nemá smysl, jelikož to má každý jinak. Pokaždé však přijde nějaká krize. Někomu se podaří ji přejít. Pokud však takových krizí bývá mnoho, je to jen známka toho, že váš vztah už nemá smysl dále protahovat... Oba jedinci se jen zbytečně brzdí...

Kam dál